Sára Saudková - TA ZRZAVÁ
Láska, nenávist, a to mezi tím
Až brutálně upřímná a sarkastická zpověď od raného dětství po dospělou současnost. Skutečnost a fikce...Autorka ji popisuje z pohledu malého dítěte, dospívající vzdorovité holky, zamilované ženské, která vstupuje do světa mužů a nestačí se divit. Osudové setkání s Mužem, který ovlivnil její život a kterému ovlivnila život ona. Mateřství bez obvyklých sladkých přívlastků. A blížící se tragédie, ke které se nevratně schyluje. Anebo ne?
Možná, že teprve tehdy, když najdete odvahu skočit a letět, dokážete se podívat na sebe a celý svůj pitoreskní život tak, jaký doopravdy je. A za chvíli už byl...Toho rána, a já miluji ráno, za mnou ta odvaha přišla. A jako vždy, když se rozhodnete správně a cítíte velkou úlevu a radost,i teď jsem věděla, že se nemusím bát. Že přišel čas. Začala jsem stoupat po schodech. Tolikrát jsem už po nich kráčela a nikdy jsem si nevšimla, kolik jich vlastně je. Podrážky objímají hrany schodů jako milenci, když se líbají opřeni o klandr a jeden by řekl, že každou chvíli přepadnou. Nepřepadnou. Ani teď ne, jemně se usmívám, když je obcházím. Je pěkné být na světě. Kdo by to řekl, že se cestou na konec budu usmívat. Ve filmech to bývá vždycky jinak – měla bych se potit, křičet, váhat, litovat, děsit se. Nic mi dnes není vzdálenější než strach z toho, co dnes udělám. Vychutnávám si to, třetí patro, najednou páté, šesté...Jsem ve formě. Vyhýbám se plivancům a vajglům, tady do konce leží výkal, zřejmě psí. Vždycky jsem věděla, že když něco dělám poprvé, musí to být pěkné, neupocené, šťastné. Proto mi tak záleží na tom, abych neztratila glanc a nerazítkovala dlažbu psím hovnem, to teda ne. Ráno jsem si umyla vlasy, krásně a zrzavě se pak kroutí. Dlouhýma nohama vplula do zelených punčoch a vykvetla červeně květovanými šaty. To jsou mé barvy. Kdysi dávno manželka mého milence bezmocně prohlásila, že jsou na mně jenom ty vlasy. Jiná nešťastnice s nenávistí odsekla, že jsou na mně jenom ty nohy. Měly holky pravdu. Aspoň vím, na čem jsem. A teď si s touto výbavou od boha vykračuji do osmého patra – asi abych k němu měla blíž a lépe se mi vracelo, co mi půjčil na mou dlouhou cestu.Jsem na střeše. Nečekaně prudce mě ovívá svěží jarní vítr. Chtěla bych se ho nadechnout k prasknutí, chtěla bych ho jíst, milovat se s ním. Je divoký, chladný, voňavý. A mužského rodu, to by šlo. Slyším všechno tak zřetelně – jako když se vynořím z vody, uši mi na chvíli zalehnou a všechno je tak příjemně utlumené, duté, odcizené. A pak se zvuk nesnesitelně ostře vrátí a slyšíte všechno, i když o to málo stojíte. Reklamu v televizi taky rychle ztišíte, pokud máte to štěstí a včas nahmatáte ovladač. Bídák jeden černý mrňavý – vždycky někam zapadne a já vím,že pronikavé nabídce dámských vložek, které potlačují pach, jen tak neuniknu.
Snímky ze křtu knihy slavné fotografky Sáry Saudkové Ta zrzavá spojený s autogramiádou. Knihu pokřtila Beata Rajská a Václav Marhoul. Kniha vychází v Nakladatelství Mladá fronta
Fuj. Co si vlastně musí muži o ženách myslet? Proč se jim se všemi těmi tampóny a avivážemi a zdravými mléčnými pochoutkami pro naše nejmenší nehnusíme? Mně se některé hnusí moc a trpím pomyšlením, že jsem třeba taky taková. Bože, Ty víš, že nejsem! Myšlenky na televizní kraviny a hloupoučké ženské z reklamy mě konečně opouštějí. Ne však objevné potěšení z nového. Ne, toto opravdu neznám. Je to tak nedostižné, a přitom na dosah. Je to jako závrať. Prostupuje mnou do hloubky, jako by mě chtěla zrentgenovat, prohlédnout zevnitř a potvrdit – už můžeš. Bývala jsem velký čtenář s mozolem na břiše, jak jsem čítávala hodiny vleže. Posedle a vytrvale. A tak málo si z toho pamatuji. Teď mi jen naskočilo Faustovo „zastav se, okamžiku, jsi překrásný!“. Kolikrát jsem si v životě chtěla něco vtisknout do paměti a už nikdy neztratit. Všechna ta závratná poprvé – a pak si pamatuji jen to, jak se schovávám před nápadníkem ve skříni, jak jsem našla na pouti dvacetikorunu, jak si se školníkovým synkem Pepíkem v šesti hrajeme u rybníka na rodinu, nic velkolepého, dějinného, převratného. Tuto chvíli už ani nestačím zapomenout. Potrvá jen krátce. A zrovna začíná... Do hlavy se mi nahrne krev a pak už je všude. Proletěla jsem jak kapka vody pískem a oceán si mě vzal, daleko od břehu. Už nedohlédnu, už neslyším hlasy, už necítím hrubost asfaltu pode mnou, už nic nebolí. Nikdy nic nebolelo. Nic nebylo. Jsem jen kapkou vody v oceánu a všechno začíná odznova.
SÁRA SAUDKOVÁ * 1967, Zábřeh na Moravě Aktivně a soustředěně fotografuje od roku 1999 Věnuje se výhradně volné tvorbě – inscenovanými fotografiemi dokumentuje svůj soukromý život – loučení a čekání a to mezi tím: lásky, touhy, osamění…Vytrvale fotografuje Hasselbladem klasickým stylem na černobílé filmy bez použití digitální techniky. Vystavuje po celém světě, je zastoupena ve švédské kolekci Absolut Art, v roce 2012 byla oceněna „International Award of Photography“ na mezinárodním fotografickém festivalu ve Spilimbergu v Itálii... Příležitostně píše a publikuje povídky.
red:jajy/foto:czppraha