Křest knihy Martina Vopěnky

Fotoreport ze křtu knihy spisovatele Martina Vopěnky "Nová planeta" spojený s autogramiádou. Křest proběhl v pondělí 12. října 2015 v Paláci knih Luxor. Knihu vydává nakladatelství Mladá fronta.

Daniel vyrůstá v technicky vyspělé a zcela uzavřené civilizaci, která si říká Nová planeta. Odlidštěná společnost dělící se na vyvolené a nevyvolené předstírá, že opustila Zemi, ale ve skutečnosti kolem sebe jen postavila neprostupný val. Vyvolený a privilegovaný Dan miluje své tři nevlastní bratry a netuší, že oni ho nenávidí. Dílem jejich zrady se jednoho dne ocitne na hromadě mrtvol pod valem Nové planety. Není cesty zpět. Začíná jeho boj o holé přežití ve světě za zdí. Odhalí, na jakých hrůzných základech je postavena civilizace Nové planety, a musí přehodnotit vše, v co dosud věřil. Podobně jako na starozákonního Josefa na něj čeká velká odpovědnost, ale také velké shledání. Jak se popere se svým neobyčejným osudem? Dokáže bratrům odpustit?

Martin Vopěnka: Ne že by souhlasil s Einsteinem – Martin Vopěnka se narodil roku 1963 v Praze, kde vystudoval, ač duší spisovatel, fakultu jaderné fyziky, pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a od sametové revoluce se věnuje výhradně literatuře. „Vnímám svůj život jako vzácný okamžik světla, který je třeba využít.“Nejistota a nomadismus mají pro Vopěnku zvláštní půvab: nevědomou potřebu cestovat a objevovat - a vyhýbat se českému fanfarónství coby ředitel vydavatelství Práh „Je-li tomu tak, že jsme každý sám sobě celým vesmírem, mohou mít naše prožitky, naše zkušenosti váhu důkazů i v případě, že jsou nesdělitelné.“ Vopěnka má modrou za zelenou a dává nám růži. „Tak jako Kafka, i on oživuje, co je v člověku iracionální, obrací záhadné a nevysvětlitelné v realitu.“

K jeho dílu patří: Kameny z hor, Balada o sestupu, Hotel uprostřed života, Antarktida na prahu konce, Moře smutku za tvým psem, Moje cesta do ztracena, Pátý rozměr, Spící město a Nová planeta.

Prastarý příběh z daleké minulosti Ukázka 1: Díl I., část první: Zóna vyvolených, kapitola 34.

„No nic, vydáme se nahoru,“ navrhl po nějaké době tatínek. „Sem se pak ještě vrátíme.“

Vertikální výtah měl vstup přímo ze sálu. Když Daniel později vzpomínal na tento večer plný nezapomenutelných prožitků, vůbec se nemohl rozpomenout, ze které části sálu výtah jel a jak se v něm ocitli. Jednoduše v něm náhle byli a mířili nahoru.Ještě chvíli viděli do sálu, ale potom se výhled uzavřel a oni projížděli šachtami onoho obřího zařízení, které začal budovat už Vily Gates. Do jeho základů dal tehdy vytesat poselství, které teď Daniel mohl a vlastně i musel číst na všech stěnách výtahu: „Není žádné zpátky! Je jenom nahoru! Začínalo to vypadat, že se výhled neotevře nikdy a výtah pojede výš a výš. Dan se znepokojeně podíval po otci a chtěl se ho zeptat, kdy už tam budou, když se náhle ocitli… Těžko se to dalo popsat slovy nebo přirovnat k čemukoliv, co Dan znal z Nové planety. Ocitli se… v prostoru. Výtah zastavil uprostřed průhledné báně, jež byla rozlehlejší než kterékoliv místo tam dole. Z počátku ještě stáli v kuželu světla vycházejícího z výtahové kabiny. To však pozvolna haslo a Dana obklopila hvězdná noc. Neměl žádnou zkušenost s tak rozlehlým prostorem, proto jen tušil, že světélka tam nahoře jsou dál, než si lze vůbec představit. „Tati,“ vzdychl přemožený tím, co vidí. „Děkuju ti.“ Měl na krajíčku slzy. „Děkuju.“

Po chvíli, když si na prostor přece jen trochu zvykl, pohlédl i do strany a uviděl hladkou planetární střechu táhnoucí se do tmy. Bylo nesnadné si představit, že pod pravidelně seřazenými, těsně k sobě přiléhajícími solárními panely, pod jejich jednolitou plochou, je ukryt celý jeho svět; celá planeta. Že ve skutečnosti se pod ní skrývá 280 metrů výšky, zaplněné téměř beze zbytku konstrukcemi a stavbami. Co víc: že se pod ni vejdou dokonce světy dva: zóna vyvolených a zóna odvrácených – světy, které se zcela míjejí.

Noc byla jasná, avšak tmavá, a tak se v ní planetární střecha rychle ztrácela. Bylo možné jen tušit, že ve tmě pokračuje – nezměněná, jednolitá, hladká. A přece si Dan uvědomil, že někde musí končit. Že tedy kdyby po ní mohli jít, nevyhnutelně by museli dojít až na její konec – na hranice Nové planety. A Dan věděl, že zeměkoule jakožto vesmírné těleso na hranicích Nové planety nekončí. Což znamená, že za hranicí Nové planety něco je. Ale co? Co by tam mohlo být? Něco neznámého, už úplně jiného? Něco, co vzešlo ze Staré planety? Vzpomněl si, jak se Orlando při hodině zeptal, kolik má Stará planeta obyvatel dnes. A jak mu Ester odpověděla, že Stará planeta se nachází jen v minulosti; že nemá žádné teď. Jenomže při pohledu podél planetární střechy Dana nutně napadlo, že pravdu měl spíš Orlando. Že tam někde za hranicí, kde planetární střecha končí, je nějaké teď. Začal být na to teď zvědavý. I když zároveň, více než kdy předtím, prožíval jako skutečné i to, co jim Ester řekla potom: „Je jenom Nová planeta a vesmír, který ji obklopuje…“ Tak mu to alespoň připadalo, jakmile ponechal stranou úvahy, co je za hranicemi planetární střechy, a pohlédl do výšky.

Už se nadechoval, aby se na hranice střechy zeptal tatínka, když na střeše náhle zaznamenal pohyb. Ze tmy se vynořil veliký pojízdný stroj. „Co je to?“ ukázal Dan překvapeně před sebe.„Čisticí robot,“ vysvětlil tatínek. „Na střechu neustále dopadá prach, a kdybychom ji nečistili, časem by byla vrstva prachu tak silná, že by jí sluneční paprsky nepronikly a nepřinesly by nám potřebnou energii. Planetární střechu neustále čistí spousta takových robotů.“Pomalu přecházeli od jednoho okraje báně k druhému. Ve druhém směru byla střecha rozrušená četnými ovály, vysílači a tubusy. „Vidíš?“ začal tatínek sám od sebe. „To jsou naše oči, uši, hmat i čich. Tudy proudí dovnitř veškeré informace a ven veškeré naše pokyny.“

„Odtud i startují rakety?“ podivil se Dan.

„Kdepak. Odpalovací systém musí být umístěný daleko od obydlené zóny planety. Samozřejmě je její součástí a stejně jako ona je od okolí dokonale izolovaný. Při startu rakety vzniká velký žár.“

„Ale Ruben se tam dostane?“ vzpomněl si Dan na bratra.

„Ruben i mnoho dalších. Hlavně ze zóny odvrácených. Někdo u toho musí být.“

„A jak se taková raketa vrátí?“

„Rakety se nikdy nevrací.“

Daniela zamrazilo. „Nevrací?“

„Ne, nevrací. Není důvod. Až se budeme stěhovat, také se nebudeme vracet. Vracet se je nám cizí.“

„Ale co posádka? Ani oni se nevrátí?“

„Moc lidí ven neposíláme. Jenom občas: abychom vyzkoušeli, co to s námi v budoucnu udělá. Účast je samozřejmě dobrovolná. Ale podmínky na vesmírných lodích se od těch tady příliš neliší. Je tam i speciálně nastavená virtuální síť, která alespoň zdánlivě eliminuje informační zpoždění.“Daniel přemýšlel. Mezihvězdný prostor na noční obloze teď pro něj získal ještě další rozměr. Kdesi v něm se vzdaluje někdo, kdo se tady narodil. Pomalu došli k prostředku báně. Hvězdy nad jejich hlavami tiše problikávaly a to ticho je přemohlo. Zastavili se s hlavami nepřirozeně vyvrácenými a užasle se dívali. Dan vycítil, že i tatínek je dojatý.

„Víš co,“ navrhl tatínek, „nemusíme si vykroutit krky. Lehneme si.“

Udělali to. Natáhli se vedle sebe a Danielovi se najednou zdálo, že je středem světa: že od něj se všechno tam nahoře počíná a k němu se to všechno vztahuje.

„Některé svítí víc a některé jen malinko,“ šeptl po chvíli. „A některé jako by se vždycky na okamžik ztrácely.“

„A některé jsou ve skutečnosti celé galaxie – od nás mnohem vzdálenější,“ dodal tatínek. „A tamhle ta docela jasná hvězda je ve skutečnosti planeta Mars. Vidíš, jak zoufale bychom na tom byli, kdybychom měli jen oči. Ani planetu od galaxie bychom nerozeznali.“

Opět mlčeli. Čím déle Daniel hleděl nahoru, tím víc jeho oči přivykaly tmě a objevovaly nové a nové hvězdy – celé pavučiny hvězd. Vzpomněl na Tadeáše, který tuhle nádheru nikdy neuvidí. Na Rubena a Árona, kteří asi nejsou úplně šťastní tam dole v zóně odvrácených. Také na maminku pomyslel a chvíli si přál být tady s ní. Možná, že kdyby tohle viděla, změnila by názor na to, že tělo je její vězení. Protože jak by tady mohla ležet bez těla? Napadaly ho další a další myšlenky, až měl trochu výčitky, že se nesoustředí na to, co vidí. Napadlo ho také, jestli je na něj Alex opravdu napojený a jestli ví, na co teď právě Dan myslí – tedy že myslí na něj. Určitě to Alex nemohl tušit: Dan si byl jistý.

Zmocňoval se ho čím dál větší neklid. Uvědomoval si, že právě tohle jsou okamžiky, na které čekal mnoho týdnů a vlastně celý svůj život. Zároveň však viděl, že čas nelze zastavit; že krásné chvíle odplynou jako všechno, že vlastně už končí, protože mu začínala být dlouhá chvíle. Docela rád by se už zvedl, jen kdyby nevěděl, že tím právě ukončí tuto vzácnou událost.

Náhle se tatínek dotkl jeho ruky: „Přeji ti, Danieli, všechno dobré k tvým dvanáctým narozeninám,“ pronášel potichu. „Věřím, že můžeš dokázat velké věci a tohle je jejich začátek. Jenom tomu musíš věřit ty sám. Celý vesmír se před tebou otvírá.“

„Děkuju. Děkuju, tati,“ zopakoval a opravdu cítil vděk. Navíc se mu potvrdilo to, co tušil už od pondělí: že tady není pro nic za nic, že je k něčemu významnému určený. A přece se nakonec zvedli a dlouho očekávané chvíle skončily. Pomalu se blížili k výtahu. Dan se ještě naposledy rozhlédl. „Tati, a kdybychom došli až na hranici planetární střechy,“ odhodlal se přece jen k otázce, „tak bychom viděli až tam… až tam, kde už to není Nová planeta?“

„Na kraj střechy se nedá dojít,“ řekl však nečekaně úsečně tatínek. „Na konci se zvedá nahoru. Ale to jenom proto, aby to nebylo tak velké pokušení. Protože i kdyby se tam dojít dalo, stejně by to nebylo naším cílem. Jednou jsme se tak prostě rozhodli. Podřídili jsme prostor naší představě. Vidím, že tě ta otázka zneklidňuje. Dane, zbav se jí. Není to dobrý směr uvažování. Celá naše vyspělá civilizace, sama její podstata, je založena na tom, že to, co se nachází na planetě Zemi a není zároveň součástí Nové planety, nepatří v tomto čase do našeho časoprostoru. Kdysi, v dávné minulosti, to tam patřilo. To jsme ještě Novou planetu neměli.“

red:jajy/foto:czppraha/zdroj:TZ-Ondřej Vohnický