Herbert Slavík a Martin Komárek rekapitulují v Poslední revoluci

Fotografické svědectví a publicistická analýza přechodu od upadající diktatury ke kulhající demokracii. Fotograf Herbert Slavík spolu s novinářem a spisovatelem Martinem Komárkem ve velké obrazové publikaci s odstupem třiceti let zúročili své jedinečné postavení a přístup k informacím, který jako dlouholetí redaktoři Mladé fronty měli.

Novinka z nakladatelství Práh Poslední revoluce s podtitulem Jak jsme žili (1985–1993) v osobitých fotografiích a textech mapuje každodenní život, ale i rozhodující dějinné události před listopadovou revolucí, za revoluce i po ní.

Poslední revoluce až drásavě připomíná, nač už jsme skoro zapomněli. Provokuje k zamyšlení nad českou duší a osudem českého národa v moderních dějinách, a pro mladší generaci může být skvělým prostředníkem k pochopení naší novodobé historie. Propuštění Václava Havla, otevření hranice mezi Maďarskem a Rakouskem, zakázané demonstrace 21. srpna, úprk východních Němců na západoněmeckou ambasádu v Praze, násilně rozehnaná demonstrace 28. října na Václavském náměstí, pád Berlínské zdi, svatořečení Anežky Přemyslovny ve Vatikánu, 17. listopad v Praze…

„Když jsem začínal fotit, toužil jsem ´být při tom´, mít možnost z bezprostřední blízkosti sledovat a dokumentovat významné světové události. Vyrůstal jsem v komunistickém Československu, tehdy to byl skutečně jen sen, nemohli jsme nikam, svoboda a demokracie byly pro nás abstraktní pojmy, že se to někdy změní, jsme si neuměli představit. Události roku 1989 přišly rychle, najednou jsem se nejen jako fotograf, ale i jako občan ocitl ve víru dění, lednový Palachův týden, podpis petice za propuštění Václava Havla, moje jméno mezi signatáři, která večer co večer četl Ivan Medek z Hlasu Ameriky. Vyhodí mě, nevyhodí, honilo se mi hlavou, co bude dál… začal jsem fotit dění kolem sebe,“ vzpomíná Herbert Slavík, držitel ceny Czech Press Photo v kategorii Umění. Jeho práce jsou zastoupeny ve stálých sbírkách Victoria and Albert Musea v Londýně, Musea Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne a v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, a nyní vybral své dosud nepublikované snímky o nabití svobody i politických změnách.

Pozoruhodnou publikací čtenáře provede čtivá publicistická reportáž Martina Komárka: „Sedmnáctý listopad jsem nezažil, byl jsem na služební cestě. Dvacátého mě i mé kolegy z deníku strhla revoluce. Pomalu jsme se učili psát svobodně, tak jako se učí člověk po těžké mrtvici mluvit. Jezdil jsem po Praze z místa na místo, skamarádil se studentskými vůdci. Všem nám tehdy šlo o to, aby se lidé navzdory komunistické propagační mašině dozvěděli o tom, co se doopravdy ve vzbouřené Praze děje… žil jsem nepopsatelným nadšením. Přes všechny překážky revoluce vyhrávala, lidé k sobě byli najednou dobří a otevření, barvy byly jasnější a vůně silnější.“

Poslední revoluce – Herbert Slavík, Martin Komárek:  560  stran formátu B5, doporučená cena 599,-Kč, vydává Práh.

https://www.prah.cz/

Ukázka z knihy: Schizofrenie normalizačního člověka

Když dítě přišlo po prázdninách devětašedesátého do školy, učitelka se chovala jinak. Byla vážná, neveselá. Z nástěnek jásali kolchozníci a mládež v rudých šátcích. Omšelou stěnu vlevo od tabule zdobil rudý nápis: Sovětský svaz, mírová hráz. Bylo žádoucí účastnit se soutěží o zemi, kde zítra už znamená včera. Téměř nebylo možné se vyhnout vstupu do pionýra. Rodiče na to v zájmu dětí dohlíželi. V pionýru se většinou nic nedělalo, ale bylo nutné tam být. Dítě se naučilo, že některé věci, i když jsou směšné, nezábavné a prázdné, se prostě musí. Nedostalo prostor, aby se zeptalo proč. Učitelé, kteří na tuto hru nepřistoupili, byli propuštěni a museli si hledat práci. Například u lopaty. „Zodpovědní“ rodiče s dítětem o politice, natož pak o okupaci, raději nemluvili.

Ještě naposledy dostala zelenou lůza. Normální lidé podporovali Pražské jaro. Jen největší zabedněnci a nejvypočítavější ničemové schvalovali ruskou okupaci. Jako vždy při velkých dějinných událostech, mnoho z nich vycítilo příležitost získat nezaslouženou výhodu a majetek. A tak mnozí, kteří uměli sotva číst a psát, ukořistili místa profesorů. Zdatní svářeči aspirovali na místa ředitelů a solidní dojičky se staly předsedkyněmi kolchozů. Šmíráci stanuli v čele novinářů a spisovatelů, mazalové se stali malíři. Stačilo obdivně mluvit o okupaci. Naopak profesionálové, kteří se báli o budoucnost svých dětí, byli přinuceni říkat, že s okupací souhlasí. A většinou stejně jim to stejně nepomohlo. Lůza je prohlédla a zbavila míst i vlivu.

Husákův režim požadoval symbolický souhlas. Ten dávali lidé najevo členstvím v organizacích jako byla Komunistická strana Československa, Revoluční odborové hnutí, Svaz Československo-sovětského přátelství, Svaz mládeže, či Pionýr. Vyžadovala se účast na prvomájové manifestaci. Gymnazisty, kteří nafasovaná mávátka a transparenty zahodili za prvním rohem a vydali se raději líbat třešeň k Máchovi na Petřín, však už nikdo nepronásledoval. I zasloužilí soudruzi povídali při pitkách protistátní vtipy. Například: Co bude místo sochy svatého Václava na náměstí? Bude tam klusák, na něm bude sedět Rusák a z prdele mu poleze Husák. Nebyl jsem u toho, ale nedivil bych se, kdyby to vykládal sám Husák Bilakovi s jistým výrazem spiklenectví ve tváři.

Byl to výměnný obchod. Necháme vám rodinu, chatu, auto, občas dovolenou v Bulharsku či NDR, dost jídla, na Vánoce i Cocacolu a mandarinky, a vy budete přinášet symbolické oběti: Chodit do prvomájového průvodu, psát si do životopisů dělnický původ, začínat vědecké práce citací Marxe a Lenina, i do odvážnějších filmů vždy zabudovat dobrého soudruha. A za to si můžete vlastně dělat, co chcete. Chlastat a souložit a ve volném čase spílat režimu. Režim neměl rád nikdo krom těch, kteří z něj měli nespravedlivé výhody. Všichni ostatní ho v různé míře nenáviděli. Neviděli však žádnou naději, a tak se podřizovali, veřejně husákovským jazykem a vykonávali rituály věrnosti.

Rukojmím byla rodina. Když jeden její člen uprchl na Západ, ostatní přišli o místa a už nikdy nemohli nikam odjet. Když syn rebeloval, otec mohl být nanejvýš řadovým zaměstnancem. Když rebeloval otec, syn nemohl studovat vysokou školu, ba často ani střední. To bylo součástí té nepsané smlouvy: Necháme vaše rodiny klidně a na poměry ruské říše bohatě žít, běda však, když se kdokoli vzbouří. Pomsta režimu dopadne na všechny až do třetího či dokonce čtvrtého kolena. A tak synové předstírali věrnost vládě z ohledu na otce a otcové z ohledu na syny.

Dnes se divíme, jak jsme tak mohli žít, a proč jsme to dělali. V základu toho počínání stála beznaděj. Po okupaci v osmašedesátém se všechno zdálo být marné. Sovětský svaz disponoval stejným arzenálem vodíkových pum jako Amerika. Že by se vzdal ukořistěných území, zdálo se absolutně nemožné. Zbývaly v podstatě jen dvě možnosti: Emigrovat na Západ, což s sebou neslo existenciální rizika, anebo se chovat schizofrenně a ctít nepsaná pravidla režimu. Věřili jsme, že jinak to nejde.

Schizofrenie měla různé stupně. Rodiny přímo postižené řáděním lůzy v padesátých letech vychovávaly své děti k nenávisti vůči okupačnímu Brežněvovu režimu, který navenek reprezentoval Husák. O to víc však byly děti z těchto rodin nabádány, aby zachovaly opatrnost, neboť jinak by jim hrozila šibenice. Většina lidí stále ještě  nějak souhlasila se socialismem, ale neschvalovala ruský vpád. Tito rodiče nechali své děti v naprostém vakuu: Čemu věřit a za co bojovat? Jak je možné, že Lenin byl vcelku dobrák a Stalin zločinec? Jak je možné, že nás tento zločinec osvobodil a máme mu být vděční? A Sovětský svaz, v jádru náš velký přítel a zachránce, nás okupoval, což je hanebné. Snad to byl jen strašlivý dějinný omyl, a všechno se jednou vysvětlí a zase bude dobře. Zatím čekejme a nedrážděme soudruhy.

Lidé se naučili dvojí řeči, dvojím gestům a dvojím výrazům. Na veřejnosti opakovali slova o věrnosti socialismu a Sovětskému svazu a o nenávisti k imperialistům. Když na to přišlo, rádi pochválili i okupaci. Nosili směšné oděvy a vstoje tleskali tomu správnému soudruhovi. Doma mezitím obdivovali džíny, rock a dávali průchod zlobě vůči ruským okupantům a socialistické soustavě. Pro jistotu však jen polohlasně. Někdy si k tomu i pouštěli vodu z vodovodu, aby je politická policie nemohla poslouchat.

Glosa na závěr: Smrduté hajzly

Když s Herbertem prohlížím fotografie z reálného socialismu, padá na mě smutek. Jasně, že jsme tehdy prožívali báječné lásky a dobrodružství na cestách. Byla to ale doba omšelosti. Špína všude, zdi oprýskané, šedivo od smogu. Řeky byly špinavé a na všech veřejných místech smrděly záchody. Jako by ten zatuchlý pach moče prostupoval celou zemi. A lidé byli na sebe zlí.

red:fel/foto:czppraha/zdroj:TZ-Petra Vondrová