Synové boha Slunce

Peru už dávno není nepoznanou a dalekou zemí ani pro české cestovatele. Mnozí z nás ho již navštívili, nebo se tam chystají. Tato destinace láká hlavně svou nedotčenou přírodou, ale také tisíciletou historií. Ať už se tam vydáváte, nebo vás jen zajímá tajemná říše Inků, neměli byste si nechat ujít knihu autorky, která v Peru žila a stále se tam vrací. Poutavým vyprávěním čtenáři předává množství historických faktů o jednom z důležitých období ve vývoji země.

Badatelka a vystudovaná archeoložka Eva Farfánová Barriosová přichází s knihou, která detailně seznamuje s civilizací Inků, od úplného vzniku až po příchod evropských dobyvatelů. Sleduje množství důležitých aspektů, které celou říši formovaly. Přečíst si tak můžete o organizaci společnosti, obchodech i zemědělství, o rituálech a obřadech, víře a lidských obětech, právu, vědě i kultuře. Kniha tak nabízí komplexní přehled informací.Ačkoliv se jedná o odborný text, nenajdeme v něm bibliografické poznámky. Autorka si je dobře vědoma, že právě ty by odradily běžného čtenáře, pro kterého je kniha svou formou a stylem také určena. Na samotném konci samozřejmě nechybí široká bibliografie v různých jazycích, kterou si čtenář může vyhledat, a své znalosti ještě více prohloubit. Pokud se o civilizaci Inků zajímáte, v této knize najdete cenný souhrn všech faktů.

Kniha ovšem také výrazně přispívá k tomu, abychom pohlíželi na Peruánce tohoto období jako na lidi z masa a kostí, na lidi, kteří mají své touhy, přání, potřeby, obavy i nedostatky. Nejsou odlišní od obyvatel jiných kontinentů, i oni běžně pracovali na poli, starali se o děti, připravovali se do boje a umírali. Díky knize Synové boha Slunce se tak můžeme vydat na cestu jednoho národa, který sice začal skromně, ale dosáhl obdivuhodného rozkvětu. O to nečekanější byl jeho zánik.Do vyprávění knihy se ponoříte téměř okamžitě, celý text je pojat velice čtivě a poutavě, najdete v něm spoustu přitažlivých příběhů a informací. Kniha vás nepřestane překvapovat množstvím podrobností, které se o samotných Incích můžete dozvědět. Čtenáře tak nečeká jen dobře známý příběh mladého Američana Hirama Binghama, který se vydal zkoumat divoký kraj And a objevil bájné město Machu Picchu, ale dozví se také detailní informace o konkrétní podobě inckých staveb, o náboženských rituálech, jejichž hlavním zájmem bylo zajistit dostatek potravin a udržet zdraví lidí, o fungování trestního práva i nejtěžších zločinech.To je ovšem jen špetka toho, co tato kniha může nabídnout. Eva Farfánová Barriosová vytvořila text, který je nejen čtivý, ale také bohatý na důležitá fakta a informace, které uchvátí a zaujmou každého, kdo se jen trochu zajímá o říši Inků nebo samotné Peru.

Eva Farfánová Barriosová – Synové boha Slunce (anotace):

Říše Inků a s ní spjaté ruiny města Machu Picchu se staly téměř synonymem jihoamerického Peru, alespoň z pohledu běžného návštěvníka. Přesto kulturní a civili­zační výdobytky Inků představují jen vyvrcholení dlou­hého vývoje, který trval více než čtyři tisíce let a zahrnul několik předchozích kultur.Kniha Synové boha Slunce je věnovaná skromným začátkům, obdivuhodnému kulturnímu rozkvětu, kterého tajemný národ Inků dosáhl během méně než sta let trvání své říše, i jeho úpadku a nečekanému zániku po invazi evropských dobrodruhů. Autorka, která v Peru strávila bezmála třicet let a dodnes se tam vrací v roli průvodkyně, ve své populárně zaměřené a komplexně pojaté knize zúročila léta archeologických bádání i studia odborné literatury.

Kniha vychází s podporou Velvyslanectví Peruánské republiky.

Vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2019 ve společnosti Albatros Media a.s.

www.ivysehrad.cz
www.albatrosmedia.cz

Eva Farfánová Barriosová (* 1950) je česká archeo­ložka, spisovatelka, pedagožka a turistická průvod­kyně. Po studiu prehistorie a etnografie v Praze pokra­čovala ve studiu archeologie v USA. Od roku 1973 strávila téměř třicet let v Peru, kde se dále věnovala peruánské archeologii a etnologii. Později působila na vysokých školách v Limě. Je autorkou několika knih o Peru a peruánské historii v češtině: Peruánské obrázky (2005), Pohřbená tajemství starého Peru (2009) a Sexuální život ve starém Peru (2014) a řady odborných článků.

Ukázka z knihy Synové boha Slunce, str. 227

Incká architektura vzbudila ohromný obdiv nejen prvních španělských dobyvatelů, ale hluboké emoce ve všech, kdo tato díla spatřili během posledních pěti století. A netajíme se jimi ani my, lidé 21. století. Už v roce 1802 německý vědec a bedlivý pozorovatel Alexander von Humboldt charakterizoval inckou architekturu třemi slovy: důkladnost, jednoduchost a symetrie.Vzhled inckých staveb byl určen nejenom umístěním, ale také jejich funkcí, prostorem a měřítkem. Architektura se obyčejně rozděluje na architekturu palácovou, náboženskou, vojenskou, civilní, což byly sýpky, sklady a tambos, a lidovou.Je jisté, že architekti pocházeli z urozených inckých rodin, protože k vytvoření tak úžasných staveb museli mít velice dobré technické vzdělání, které mohli získat jedině chlapci ze šlechtických rodů. Architekti a mistři stavaři pracovali na plný úvazek na stavbách budovaných státem, a proto byli jako všichni úředníci vydržováni státním aparátem a nepodléhali odvádění daní.

Je samozřejmé, že řešili všechny druhy technických problémů při vytváření svých projektů. Museli vědět, jaký materiál použít, aby unesl potřebnou váhu, museli ovládat matematiku a správné proporce, aby stavba vydržela. Věděli, jak opracovávat a spojovat
kameny ve zdech, a že dostatečně velké kameny uložené v hlubokých základech dodají struktuře stabilitu. Celá andská oblast je postihována častými zemětřeseními, a stavitelé proto museli vytvořit stavby, které by jim odolaly. Proto jedině dobří a zkušení architekti mohli naplánovat a vybudovat taková monumentální díla, která sloužila ceremoniálním a administrativním účelům.Monumentální architektura byla také jedním z prostředků, které upevňovaly přesvědčení o dokonalosti a nadřazenosti společenského řádu Inků, protože jejich stavby měly vytrvat ne stovky, ale tisíce let.

Inčtí architekti měli k dispozici řemeslníky, kteří lámali a opracovávali kameny, stavěli z nich zdi a věnovali se odborným pracím. Na práce nevyžadující odbornost počítali s mitayos z celé země, kteří měli jen základní znalosti, jak postavit jednoduchý dům. Některé kraje ale byly známé tím, že mohly inkovi nabídnout výborné řemeslníky v jistém oboru. Například bylo všeobecně známo, že nejlepší kameníci pocházeli z oblasti Jižních And, z krajekolem jezera Titicaca.Plán a stavby Cuzka byly tak výjimečné, že se staly modelem pro vybudování mnoha měst v provinciích. Jeho architekti, mezi nimiž byl i inka Pachacútec, používali nárysy, plány nebo modely a makety vyrobené z hlíny nebo ze dřeva, které byly přesnou reprodukcí plánované stavby. K měření sloužily míry, které kopírovaly části lidského těla: paže, lokty, stopy, kroky, pídě, atd. Tyto makety známe velmi dobře, archeologové jich nalezli velké množství a dnes jsou uložené prakticky ve všech archeologických muzeích v Peru.Velikost stavby nebyla tak důležitá jako její vzdálenost od hlavního náměstí, které bylo vždy nejdůležitějším ceremoniálním centrem každého města. Čím blíže se nacházela, tím vyšší postavení zaujímali její obyvatelé v hierarchii říše.

Základním architektonickým tvarem v celém regionu Středních And byl pravoúhlý půdorys, obdélník či čtverec. Charakteristickou stavbou rozšířenou po celé říši byla takzvaná cancha. Byl to čtverhranný prostor obehnaný zdí, uvnitř se nacházely přízemní domy se střechou pokrytou suchou trávou, pravidelně rozložené kolem centrálního dvora. Celý komplex měl jenom jeden vchod. Vesnice i města se skládaly z různého počtu takových komplexů.Bernabé Cobo popsal tři hlavní rysy těchto staveb: „Za prvé byla každá místnost či pokoj oddělenou jednotkou; nebyly navzájem propojené. Za druhé, Indiáni své domy nebílili jako my, třebaže přední náčelníci mívali domy vymalované v různých barvách s jednoduchou výzdobou. Za třetí, ani domy šlechticů, ani domy lidí neurozených neměly zasazené pevné dveře, které by se daly otevírat a zavírat. Když indiáni chtěli zavřít, užívali prostě spletený rákos a proutí, které kladli do dveřního otvoru. Neužívali zámků, klíčů či jiné ochrany a nenamáhali se se stavbou velkých zdobených vrat. Všechny jejich dveřní otvory byly malé a prosté a často byly tak nízké a úzké, že vypadaly spíše jako dvířka do pece.“*Paláce i domy prostých lidí měly stejný plán, odlišovaly se jenom velikostí a použitým stavebním materiálem. Paláce byly totiž vystavěny z jemně opracovaného kamene. Cobo poznamenává, že jejich zdi byly tak neobyčejné, že kdo je neviděl, nemohl ocenit jejich nádheru. Stejně tak byl unesen i Cieza, podle nějž v celém Španělsku není nic, co by se s nimi dalo srovnat. Nacházely se zde obytné budovy, nádvoří a velké haly. Uvnitř obvodové zdi bylo několik přísně střežených vchodů. Interiér některých paláců byl značněkomplexní a v některých případech bychom ho mohli nazvat labyrintem, hlavně když se jednalo o acllahuasi. Jen paláce náčelníků a vysokých hodnostářů měly velká nádvoří, kde se lidé shromažďovali při různých svátcích.

Velmi často nejen domy na okrajích měst, ale i chrámy a administrativní budovy měly základy, dolní části zdí a sloupy z kamene, zdi a štíty byly z adobes, cihel sušených na slunci, nebo tapias, velkých bloků z hlíny udusané mezi bednění. Dodnes můžeme tento způsob stavby vidět v lokalitě Huaytará, Ollantaytambo nebo v monumentálním chrámu Viracochi v Raqchi, jehož středová zeď je postavena z adobes velkých rozměrů na kamenných základech, stejně jako palác v Yucayi v Posvátném údolí.Velká část státních budov v Cuzku a jeho okolí byla také postavena úplně nebo částečně z adobes. Některé jsou zachované v Universitním muzeu. Jsou velice dlouhé, kolem osmdesáti centimetrů, a jejich příčný řez je čtvercový o hraně asi dvaceti centimetrů. Cihly z různých míst se často liší velikostí; obyčejně jsou plošší a kratší než ty z Cuzka, což naznačuje, že se jednalo o ruční výrobu, ne sériovou podle forem.

Dveře a výklenky v domech postavených z tohoto materiálu měly překlady ze dvou nebo tří dřevěných tyčí obalených provazy z přírodních vláken a vše bylo překryto hliněnou omítkou. Některé domy byly omítnuté i zvenčí a často byly barevně natřené. Takových domů se zachovalo jen velmi málo, protože počasí za více než pět století vykonalo své dílo.Zdi obytných domů prostých lidí a ohrad pro lamy byly postaveny z adobes nebo z menších neopracovaných kamenů, často oblázků, a hlíny. Tomuto typu zdi se říká pirca.Stavby na pobřeží budovali také z adobes, nepálených cihel; existují však pozůstatky inckých staveb z tohoto materiálu, ale s kamennými základy, jako například v Pachacamaku v údolí Lurín, v Cerro Azul (Caněte) a Paredones (Nazca). U zvláště důležitých objektů stavěli i vchody a okna z kamene.

red:fel/zdroj:TZ-Linda Haburová, PR manažerka