Má dcera IVETA

Miroslav Graclík / Václav Nekvapil Svatava Bartošová: Má dcera IVETA - Iveta Bartošová byla fenomén. Její životní příběh by vydal na pořádně tlustý román, který by nevymyslel ani ten nejlepší hollywoodský scenárista. Trojnásobná zlatá slavice totiž pravidelně zažívala nejen velkou slávu a davy nadšených fanoušků, ale i pořádné pády doslova až na dno. Její soukromý život byl plný neuvěřitelných kotrmelců.

Žádný jiný český interpret neměl tolik titulních stran novin a časopisů, jako právě Iveta, která se už za života stala legendou. Za necelé půlstoletí svého života totiž prožila tolik, co by jinému vystačilo na deset životů.

Na jaře 2019 to bude již pět let, co se rozhodla pro dobrovolný odchod z tohoto světa. Výpravná celobarevná kniha Má dcera IVETA, kterou vydává nakladatelství MV knihy ve spolupráci se společností Borský gastro, přináší na 600 stranách tisíc mnohdy raritních a dosud nezveřejněných fotografií, životní příběh slavné a charismatické zpěvačky, ale i unikátní zpověď nejbližší kamarádky z posledních let Ivetina života Bohunky Vojtěchové, o které veřejnost dosud nevěděla a především obsáhlý, velmi otevřený rozhovor s Ivetinou maminkou Svatavou. Přestože paní Svatava Bartošová s novináři nekomunikuje, s blížícími se osmdesátinami udělala výjimku a zrekapitulovala nejen svůj život, ale i život své milované dcery Ivety Bartošové…

„S Ivetinou maminkou, paní Svatavou Bartošovou, jsem se poprvé setkal v červnu 2017, když jsem byl na Valašsku, abych jí řekl, že bych s ní chtěl napsat knížku o Ivetě. Moc se jí do toho nechtělo, aby zbytečně nedrásala pořád ještě čerstvé rány. Nakonec si vzala čas na rozmyšlenou. Celý rok jsem jí volával a občas se za ní i zastavil, než jsme si sedli a ona začala vzpomínat. Knížka Má dcera IVETA vychází nejen k pátému výročí Ivetina odchodu z tohoto světa, ale i k osmdesátinám její maminky. Obě tato výročí připadají na duben 2019,“ řekl jeden z autorů knihy Miroslav Graclík.

Ukázka z knihy Má dcera IVETA – z rozhovoru se Svatavou Bartošovou:

Jak probíhal porod? „Na Zelený čtvrtek před Velikonocemi jsem dávala večer spát syna a najednou mi odešla voda. Přitom druhý den, tedy na Velký pátek, jsem měla jít k doktorovi na kontrolu. Manžel byl v práci v Kopřivnici, protože měl odpolední směnu. Auto jsme neměli, tak jsem si nachystala věci do porodnice a počkala do jedenácti hodin v noci než přijel manžel na motorce, kterou jsme měli, domů. Když viděl, co se stalo, sedl na motorku a zajel do města pro sanitku, která pro mě přijela a odvezla mě do nemocnice. O půlnoci jsem byla v porodnici a bylo mi dobře, ulevilo se mi. Dali mě na pokoj, dokonce jsem i usnula, ale ve dvě hodiny v noci to přišlo. Na Velký pátek v 5.30 hodin se narodila Ivanka a v 5.45 hodin přišla na svět Ivetka. Rodila jsem asi čtyři hodiny. Syn byl doma s otcem, a než jsem přijela z porodnice domů, hlídal ho manžel, a když byl v práci tak babička, manželova matka, protože jsme bydleli u manželových rodičů.“

Byl to klidný porod?„Byl to těžký porod, při kterém mi šlo doslova o život. Po porodu Ivanky doktorka najednou říká: ,Ježíšikriste, tam je ještě jedno. Mně se to břicho zdálo veliké.ʻ A to byla Ivetka. Neměla jsem takové tlaky jako při synovi, to bylo úplně jiné. V podstatě jsem jen měla šílené bolesti. Doktorka na mě dupla a šlo to násilím, bylo to hrozné. Rodila jsem v Kunčicích pod Ondřejníkem, což je kousek od Čeladné. V porodnici jsem byla týden a málem jsem zemřela, protože mi odešly ledviny.“

V knížce Neměla jsem se narodit Iveta tvrdí, že Ivana měla pořád navrch a že mohla všechno, zatímco ona si musela všechno oddřít…„Není to pravda. Nevím, kde na to Ivetka přišla. Iva byla živější a Ivetka zase taková hodná. Měly úplně rozdílné povahy. Vzpomínám si, že Iva vždycky Ivetku chránila, jak ve školce nebo kousek od nás v malotřídce, do které chodily čtyři roky, tak i doma. Bránila ji a nikdy jí nenechala ublížit, z Ivy měli strach i kluci. Jednou mi Ivetku přinesli ze školky s rozbitou hlavou. Spadla na procházce na kámen a museli jsme jet do Nového Jičína k doktorovi, aby jí to ve vlasech zašil. Když padala, tak přímo hlavou na zem, zatímco Iva vždycky hlavu zvedla a neťukla se do ní. Iva byla taková tvrdší a pevnější, zatímco Ivetka byla baculatější a křehčí. Doma měly u stolu na židli polštářek, aby byly vyšší a mohly se najíst a když si Ivetka sedla ke stolu, v momentě spadla na zem, a vždycky na hlavu. Furt jsme ji museli hlídat.Později, když chodily od páté třídy do školy, která byla ve městě, tedy ve Frenštátě, tak zase všechno vyřizovala Iveta a Iva jí poslouchala a měla ze všeho strach. Najednou se to zvrtlo a otočilo. Byly zvláštní, ale vím, že Iva Ivetku chránila, protože byla slabší a neuměla se tak bránit. Lumír měl doma s nimi tři světy, protože na něj byly dvě a provokovaly ho.“

Iveta říkala, že když jako čtyřletá viděla v televizi zpívat Karla Gotta a okolo něj byly děti, rozhodla se, že bude zpěvačkou a potom si za tím snem šla. Je to pravda? „Ano, to je pravda, zpívala doma odmala. Asi v roce 1973 jsme jí na narozeniny koupili v Rožnově dlouhohrající desku Karla Gotta. Jak ta byla šťastná! Měli jsme starý gramofon, deska nehrála, tak jsme si mysleli, že je špatná, jela jsem ji do Rožnova vyměnit. Nakonec jsme přišli na to, že je špatná jehla, takže jsme ji vyměnili a Ivetka si potom tu desku pořád pouštěla a zpívala si s Gottem. Později se stala členkou jeho fanklubu a jezdila do Ostravy na setkání s dalšími Gottovými fanoušky. Sbírala jeho desky, fotky, vystřihovala si z časopisů články o něm a když jí bylo třináct nebo čtrnáct, byla s Gottovým fanklubem i v Praze. Byli se podívat i na jeho dům na Bertramce. Iveta měla zpívání a Gotta a Iva zase koně a jízdárnu.“

Zlepšil se vztah Ivany s Ivetou, když přestala zpívat a odstěhovala se do Švýcarska?„Ony se už potom vůbec nestýkaly.“

Proč nebyla Ivana na Ivetině první veselce s Jiřím Pomejem, na které jste byla vy i se synem Lumírem a jeho rodinou?„Nechtěla a ani nevím, jestli ji Iveta pozvala. Já už jsem pak jejich spory neřešila, už mi to bylo úplně jedno.“

Svěřila se vám Iveta, že se zamilovala do Petra Sepešiho?„Řekla nám to.“

Iveta tvrdila, že spolu chodili dva roky…„Byli spolu něco přes rok a Petr potom zahynul.“

Kolikrát za tu dobu byl Petr Sepeši s Ivetou u vám doma?„Asi dvakrát. Za ten rok toho moc nestihl.“

Jaký byl, jak na vás působil, když jste jej poznala blíž?„Byl perfektní. Mladý, šikovný kluk, takový akční, veselý, byla s ním sranda. Manžel si s ním rozuměl.“

Dovedla jste si ho představit jako Ivetina muže?„Ne, tak daleko jsem neuvažovala. Byl oproti ní starší, Iveta měla osmnáct a on pětadvacet. Petr ji bral jen jako kamarádku, ale Ivetka se uměla velmi rychle zamilovat. Nevím po kom to měla, ale po mně určitě ne. Navíc, jak se rychle zamilovala, tak se stejně rychle i odmilovala. Iva ne, ta byla opatrná.“

Vzpomenete si, kde byla a co dělala Iveta, když se zabil?„Díky nesprávné životosprávě měla Iveta pořád angíny a nakonec dostala zánět mandlí, které se jí velmi zvětšily. V srpnu přijeli s Petrem k nám, protože měli někde poblíž vystoupení a Iveta nemohla vůbec mluvit. Mluvila přes krk jako by ho měla plný. V tomto stavu natočila i jednu písničku, ve které to je slyšet. Na říjen byla objednaná na klinice v Písku na operaci mandlí, ale ještě předtím odletěla v září takto nemocná na dva týdny do Ruska na Kavkaz, kde měla s Petrem zpívat. Říkala jsem jí ať tam nejezdí, ale odpověděla mi, ať se nebojím a odletěla. První týden zvládla, na horách tam byl sníh a dole hezky, svítilo sluníčko, tak se koupala v bazénu a dostala angínu. Chytla šílené horečky a skončila tam v nemocnici. Petr s ní chtěl hned odletět domů, ale řekli mu, že by to nepřežila, protože dostala vážné srdeční problémy a má revmatickou horečku. Nakonec svolili, že ji pošlou domů, ale Petr tam musí zůstat a dál zpívat podle plánu. Odmítl to a odletěl s Ivetou domů do Prahy. Tenkrát měli své první auto, starou škodovku, kterou si koupili asi za deset tisíc a Petr ji tím autem odvezl na kliniku do Písku, kde ji měli v říjnu operovat. V zánětu a v horečce ji hned operovali a řekli, že přijela za pět minut dvanáct. Z nemocnice nám napsala dopis, co se jí stalo. Po týdenní hospitalizaci ji pustili domů, a protože měla hlasový klid a nesměla zpívat, zrušili program, Petr ji posadil v Praze na autobus, který jezdil do Rožnova a tam jsme pro ni přijeli. Iveta se dávala dohromady doma ve Frenštátě a Petr měl nečekané volno a řádil jak splašený. Autem jel do Německa a objížděl všechny kamarády. Další kámoše navštívil ve Františkových Lázních, a když se vracel od nich domů k mámě do Aše, přejel ho na přejezdu vlak.“

Víte, jak se to stalo?„Lidé, kteří byli v době havárie v nedaleké hospodě, nám na Petrově pohřbu řekli, jak se to stalo. Na pohřeb jsme s manželem jeli s Ivetou. Prý byla strašná bouřka, on zastavil před vlakovým přejezdem, vlak hned nejel a jak byl takový divoký a netrpělivý, tak už nechtěl čekat, risknul to, vjel na koleje, ale nevyšlo mu to. Byli jsme se na tom místě podívat. Byla to taková dvoukolejka, na jednu stranu bylo krásně vidět, protože tam byla rovina, ale na druhou ne, byla tam zatáčka a navíc rostlo nějaké křoví. A právě když dělal myšku mezi spuštěnými závorami a byl na kolejích, tak ze strany, na kterou nebylo vidět, vyjel vlak.“

Jak se Iveta dozvěděla, že měl Sepeši tragickou nehodu?„V noci z 29. na 30. července byla u nás šílená bouřka, blesk za bleskem, lilo jak z konve a ve dvě hodiny v noci někdo zvonil na zvonek. Manžel šel dolů otevřít a venku stáli policajti. Přišli nám říct, že měl Petr večer smrtelnou autonehodu. Měl havarovat zrovna ve stejně silné bouřce, která v noci řádila i u nás. Když se to dozvěděl Gottlieb, zavolal na policii do Frenštátu, protože jsme neměli doma telefon, aby nám oznámili, co se stalo, a aby Ivetka zůstala doma a nejezdila do Prahy. Iveta spala, nechtěli jsme ji v noci budit, a protože jsem měla ranní směnu a manžel odpolední, měl za úkol ráno, až vstane, jí opatrně říct, co se stalo.“

Foto: MV knihy

red:fel/zdroj:TZ-Jan Hájek