Martina Salajky - Somnambul

S nějakým druhem somnambulismu máme většinou osobní zkušenost všichni. Psychologická literatura náměsíčnictví vykládá jako poruchu vědomí dostavující se v úvodních hodinách spánku, kdy člověk nevědomky mluví, chodí nebo provádí nějaké jiné úkony typické pro bdělý stav. Jeho vnímání a racionalita jsou však při tom výrazně narušeny, takže může dělat i věci „na hraně“, při nichž mu hrozí nebezpečí úrazu. Typické je, že ráno si pak somnambul většinou nic nepamatuje. Nemůže tedy vědět co prožíval, ani v jakém prostředí se ve svém živém snu pohyboval. A právě to se rozhodl Martin Salajka (1981) změnit.

Malíř a grafik střední generace, který postupně prošel ateliérem Petra Veselého na brněnské FaVU, aby svá studia zakončil u Michaela Rittsteina na pražské akademii, se prostřednictvím několika sérií svých nejnovějších obrazů balancujících na pomezí malby a reprodukčních technik ponořil do sféry ne/vědomí, která zpřítomňuje shluky dějů rozprostřených mezi městskou a přírodní krajinou. Jeho symbolikou prodchnuté vrstevnaté výjevy kombinující spontánnost s konceptuálním přístupem, které se nevyhýbají ani autentické dětské kresbě, jsou významově otevřené. Jejich fantastická přízračnost postavená na realistickém vidění přitom umožňuje jak doslovné čtení, tak asociativní automatismus.

Martin Salajka používá k dosažení co nejvyššího účinku svých pláten různé prostředky. Staví především na intenzivní práci s barvou, kterou tře a vtírá do podložky, aby ji vzápětí zase vymýval proudem vody, experimentuje se šířkou stopy, používá koncentrovanou barevnou skvrnu i uvolněné gesto nebo akvarelovou rozvolněnost. Proces malby pro něj představuje minimálně stejnou hodnotu jako její výsledek, což odpovídá i jeho prioritám v oblasti námětu, totiž věnovat pozornost a přemýšlet především o tom, co zůstává skryté. Spíš než architektura stromu, ho zajímá, co se děje v jeho koruně, víc než vodní hladina to, co se odehrává pod ní.

Jiné to není ani s výstavou Somnambul. Také ta zkusmo nahlíží do prostoru obvykle překrytého mázdrou ranní anamnézy. Intuitivně konstruuje různá prostředí vzniklá z barevného šumu, jako některé z možností, kam by mohl člověk při svém snovém dobrodružství zabloudit. Když ne z jiných důvodů, tak alespoň proto, že v každém z obrazů je noc vždycky nějak přítomná.

Radek Wohlmuth